Navigace

Obsah

gen. Vladimír Přikryl
Single Image                                                                                                      Brigádní generál Vladimír Přikryl se narodil 3. srpna 1893 v Horních Single ImageStudénkách v učitelské rodině.  Z Horních Studének se Přikrylova rodina přestěhovala na Hanou, nejprve do Velké Bystřice a později do Štěpánova. Ve velké Bystřici navštěvoval obecnou a měšťanskou školu, ze Štěpánova pak dojížděl do Olomouce na českou státní reálku a později na hospodářskou školu na Hradisku. Po ukončení této školy v roce 1914 se zapsal ještě na Královskou českou akademii hospodářskou v Táboře.
   To už ale byla válka a dvacetiletý student po necelých 2 semestrech studia muselv březnu 1915 narukovat k 13. zeměbraneckému pluku v Olomouci. Po absolvování kurzu pro záložní důstojníky v Opavě byl v srpnu 1915 poslán na haličskou frontu. 21. července 1916 dostal za úkol krýt se svou jednotkou ústup praporu, jako uvědomělý a odhodlaný český vlastenec však využil příležitosti a s celou svou rotou přešel k ruské armádě.
 
Single ImageV Rusku se samozřejmě hned přihlásil do čs. legií, k 1. záložnímu pluku. S tímto plukem pak absolvoval boje u Bachmače, na Urale a sibiřské magistrále. Do vlasti se vrátil cestou kolem světa přes Vladivostok, Japonsko a Spojené státy až v srpnu 1920.
   Po návratu domů zůstal Vladimír Přikryl v hodnosti kapitána ve službách čs. armády u pěšího pluku 9 (Karla Havlíčka Borovského), který vznikl z legionářského 1. záložního pluku. Sloužil nejprve v Mostě, postupně jako velitel roty, první plukovní pobočník a zástupce velitele praporu. Přitom absolvoval řadu vojenských kurzů a po zkouškách na Vysoké válečné škole byl přeložen k hlavnímu štábu, kde mu bylo svěřeno organizování čs. vojenského školství. V čs. armádě (už jako podplukovník) setrval ještě krátký čas po Mnichovu, do civilu odešel teprve po okupaci republiky, počátkem července 1939 byl přeložen k cenovému úřadu.
   Už od dubna 1939 byl však zapojen do ilegální odbojové organizace Bílá růže, která měla kontakty i se zahraničím, a s její pomocí se mu podařilo dostat za hranice. V přestrojení za kněze odešel 29. března 1940 přes moravsko-slovenské hranice, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko a Turecko do Sýrie a odtud pak přes egyptskou Alexandrii do Francie, do střediska čs. vojáků ve středomořském přístavu Agde. Na frontu při řece Marně se dostal koncem května 1940, ale po zhroucení francouzského odporu jako velitel 1. praporu 2. pěšího pluku 1. divize musel se svými vojáky ustoupit až do Séte na Středozemním moři. Udtud přes Gibraltar se dostal do Anglie. V Anglii byl jmenován velitelem 2. praporu 1. čs. samostatné brigády a byla mu svěřena obrana pobřeží v prostoru Seaton, Lowestoft a Dovercourt.

Single Image    Očekávaná německá invaze do Anglie se však neuskutečnila, a tak Přikryl, nespokojen s relativně pokojnou službou u své jednotky, se v létě 1943 rozhodl k odjezdu do Sovětského svazu. Po cestě napříč Afrikou a přes Irák a Irán se dostal do Novochoperska, kde se formovala 1. čs. samostatná brigáda v SSSR. Byl jmenován zástupcem velitele brigády a zůčasnil se s ní pak těžkých bojů na Ukrajině, zejména v listopadu 1943 bitvy o Kyjev.
   Účast čs. vjáků v bitvě o Kyjev popisuje Vladimír Přikryl ve své knize "Pokračujte v horách" z roku 1947 takto:
   5. listopadu zaujala 1. čs. samostatná brigáda východiště k útoku na Kyjev. V časných ranních hodinách byl proveden velitelský průzkum jak východiště útoku, tak také palebného postavení doprovodných zbraní a tanků. Po deváté hodině již vyrazila brigáda k útoku a přakonala protitankový příkop. Postupovala nejdříve snadno, ale k večeru narazila na silné odpory u Sireckých lágrů a Volejkova, kde byli Němci zahnízděni v dřevěných i betonových krytech, které tvořily již vnitřní obranné pásmo Kyjeva, k jehož zdolání bylo třeba použít všech palebných prostředků v součinnosti s oběma sousedními sovětskými divizemi. Zápas o město vstoupil do rozhodujícího stadia. Vzduch se otřásal výbuchy a prach z cihel a rozbíjeného betonu zaplnil široké okolí. Kyjev se rodil k novému životu v bolestech krutého zápasu. S pomocí místních obyvatel jsme nalezli slabé místo v nepřátelské obraně a nasazením tanků linii prolomili. Tuhé boje trvaly v prostoru Kinofabriky a u závodu Bolševik... O Kyjev se bojovalo celou noc. V 6.00 hodin 6. listopadu byl Kyjev zhruba dobyt. 1. čs. samostatná brigáda splnila svůj úkol, dostala se na pravý břeh Dněpru a obsadila předměstí Stalinku.

Single Image    6. ledna 1944 byl Přikryl pověřen v Jefremovu úkolem zorganizovat a vycvičit 2. paradesantní brigádu, složenou převážně ze Slováků, příslušníku tzv. rychlé divize, která u Melitopolu přešla na sovětskou stranu. Tento úkol splnil tak, že už v září 1944 mohla být brigáda nasazena do bojů v Karpatech. V říjnu 1944 pak jako elitní čs. jenotka pod Přikrylovým vedením (již v hodnosti plukovníka) byla vysazena na Slovensku na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Jako součást 1. čs. armády se podílela na urputných bojích kolem Zvolena, Banské Štiavnice a Lučence. Po porážce povstání nesložila zbraně, ale pokračovala v partyzánských bojích v horách.
   Následující kruté měsíce bojového působení ve slovenských horách popisuje Vladimír Přikryl, velitel brigády, ve svém životopise takto:
   Po rozpuštění 1. čs. armády na Slovensku osudového dne 28. října 1944 musela se brigáda probíjet a klestit si cestu přes Prašivou, Kozí hřbety na Ďumdier. Cestou byla několikrát zvláštními nacistickými jednotkami vycvičenými proti partyzánům obkličována, rozprášena, ale vždy zase znovu ze zbytků zorganizována, třebaže v menší celky. Za těchto nejtěžších, nejsvízelnějších a vyčerpávajících bojů, bez stravování a zásobování střelivem i bez spojení byla štvána hlubokým sněhem po horách a lesích Nízkých Tater... Nelze ani vypsati všechna ta utrpení paradesantníků, jak náš voják bojoval nejen s nepřítelem, ale i s nepříznivým počasím, se sněhem, zimou, hladem a žízní... Až konečně (bylo to 19. února 1945), když nebylo již z čeho žít, neboť týlová vojska nacistů měla obsazena všechny okolní vesnice, probil jsem se s jedním praporem, zaútočil jsem zezadu na nacistické barbary, řádně pocuchal jejich levé křídlo, které sahalo až po úpatí Nízkých Tater, a spojil se s postupující Rudou armádou.
Single Image    V dalších několika týdnech byla 2. paradesantní brigáda v Kežmarku doplněna a od základu přeorganizována v nové těleso - divizi o počtu 6000 vojáků. Ty pak Přikryl (už jako brigádní generál) vedl v posledních fázích války přes Vrútky a Žilinu až na Moravu.
   Když později ve své vzpomínkové knize "Pokračujte v horách" z roku 1947 rekapituloval výsledky půlročního bojového nasazení brigády na Slovensku, s uspokojením mohl kontstatovat:
   Brigáda si zachovala svůj kádr důstojníků a poddůstojníků, splnila přesevzatý úkol v partyzánských bojích a v závěrečném boji po boku postupujících jednotek sovětské armády. Přesto, že byla štvána za nepředstavitelných podmínek z místa na místo, přesto, že utrpěla ohromné ztráty, splnila úkoly na ni kladené a v nejhorších chvílích se dovedla vždy znovu semknout kolem svých velitelů, aby novými bojovými činy stvrzovala, že i když tato její činnost nebyla hodnocena partyzánským vyznamenáním, přece se čest a její slavné jméno staly nesmazatelnými.
   Po květnu 1945 zůstal gen. Přikryl dál sloužit v čs. armádě, v červenci 1945 nastoupil jako velitel vojenského výcvikového tábora v Milovicích. Jedním z nejdůležitějšíchúkolů, kterým jej pověřil gen. Píka, v té době zástupce náčelníka hlavního štábu, bylo zřídit tu nejprve kurs instruktorů výsadkářů a následně vybudovat takticko-operační výsadkové jednotky v síle brigády. Za tímto účelem v létě 1946 Přikryl podnikl studijní cestu do Francie, aby se seznámil s výsadkovými zařízeními francouzské armády. Svou koncepci budování výsadkové jednotky však neprosadil a v Milovicích byl až do února 1949 ponechán jen s velmi okleštěnými velitelskými pravomocemi a úkoly spíše administrativního rázu. Od poloviny února 1949 se ještě nakrátko stal posádkovým velitelem Brna, ale to znamenalo jen další jeho kariérní sestup.
obr    Zběsilé tažení proti čs. generalitě koncem 40. let (proti gen. Píkovi, Janouškovi, Kutlvašrovi aj.) se nakonec nevyhnulo ani gen. Přikrylovi. 19. května 1949 byl zatčen a krutě a perverzně vyslýchán v pověstném hradčanském "domečku" v Praze. O tom, jak vypadaly tenkrát výslechy starých, statečných a hrdých čs. důstojníků, prošlých mnoha frontami první i druhé světové války, na základě vzpomínek gen. Přikryla obšírně a s drastickými podrobnostmi píše Petr Pašek v knize "Odsuďte je k životu". Znovu na to vzpomíná gen. Přikryl i v 2. svazku svých pamětí "Za vlády tmy", vydaném posmrtně v roce 1992:
   Odvedli mě do vyšetřovací místnosti, kde jsem si mohl i sednout a dívat se do vězeňského dvora. S novým prostředím přišel i nový vyšetřovatel. Jakmile si velký, statný hromotluk sedl, spustil: "Ty padouchu, jsi tu, aby ses přiznal ke svým zločinům. Pokud se přiznáš, bude dobře. Můžeš být potom i propuštěn, ale budeš-li dále zapírat a lhát, pak z tebe nadělám nudle. Dostaneš do cely papír a podrobně vypíšeš průběh rozhovoru s Prokešem v Brně. Ale to ti říkám: tak jak to skutčně bylo. Všechno, o čem jste spolu mluvili, celý plán vzpoury a vojenského obsazení Brna. Víme všechno, do všech podrobností. Máme o tom důkazy. Chceme jen spravedlnost a pravdu. Budeme tě tady často vyslýchat, a když budeš zapírat, snížíme ti dávky jídla. Budeš bit, na to se připrav. Za každou lež ti jich vysázíme na zadnici tolik, až budeš cedik krev. Jsi zločinec a zrádce národa. Uvědom si, že zaslouženému trestu nakonec neujdeš. Tak si ho raději hleď zmírnit!"
   Soud s gen. Přikrylem a dalšími 36 důstojníky, vesměs příslušníky čs. zahraniční armády, se konal v Praze koncem června 1949. Rozsudky, vynesené 31. července, byly kruté. Padlo i několik rozsudků smrti, gen. Přikryl, obviňovaný mj. z účasti na přípravě vojenské vzpoury na Moravě, byl odsouzen na 9 roků a 5 měsíců. Trávil je pak v celách Pankráce a Ruzyně, ve vězeňském táboře Vykanov u Jáchymova, v Plzni na Borech a na Slovensku v Leopoldově. Single Image Z vězení byl propuštěn až v srpnu 1953, vyčerpaný a nemocný se musel živit jako dělník v nymburské Frutě a noční hlídač na pile v Křenci. Rehabilitace se dočkal v lednu 1965. Zemřel v Plzni 13. dubna 1968.
   Při rehabilitaci byla gen. Přikrylovi vrácena hodnost i všechny řády a vyznamenání, která si vysloužil na bojištích obou světových válek. Celkem jich bylo 55 - v první světové válce byl dekorován mj. Čs.válečným křížem 1914 - 1918 a Řádem sokola s meči (tzv. Štefánikovým řádem), v druhé světové válce byl vyznamenán pěti Čs. válečnými kříži 1939, čs. medailí Za chrabrost, Řádem Slovenského národního povstání, sovětským Řádem Surovova a Řádem Velké vlastenecké války, jugoslávským Řádem partyzánské hvězdy, francouzským Válečným křížem (Croix de la Guerre 1939 - 1945), britským Křížem královny Viktorie (Victoria Cross) a dalšími řády a vyznamenáními britskými, lucemburskými, rumunskými aj.
   Už za pobytu gen. Přikryla v Milovicích ho jmenovaly čestným občanem obce Milovice a Lysá nad Labem, v listopadu 1947 byl jmenován rovněž čestným občanem své rodné obce Horní Studénky a spolu s plk. Lukasem také čestným občanem Zábřehu. Po svém odsouzení v roce 1949 byl v Zábřehu tohoto čestného občanství zbaven, v roce 1968 na čas obnoveno, zásahem normalizátorů mu však bylo znovu odňato a teprve 9. května 1990 opět přiznáno, tentokrát definitivně. Posmrtě při oslavách výročí Slovenského národního povstání v roce 1990 bylo gen. Přikrylovi (spolu s gen. Viestem, Golianem aj.) uděleno i čestné občanství povstaleckého města Banská Bystrica. Téhož roku občané Horních Studének uctili svého rodáka slavnostním odhalením pamětní desky na jeho rodném domě. A 9. května 1991 prezident republiky Václav Havel vyznamenal gen. Přikryla Řádem M. R. Štefánika in memoriam.
 
  •    Čerpáno z knihy Cesty hrdinů československého zahraničního odboje 1939 - 1945 od Zdeňka Filipa.